LÉTO

Janina

Představte si, že by Joey v epizodě 323 neodjela s Paceym pryč - pozn. autorky

Joey

Už je to týden, co Pacey odjel. Je mi čím dál tím hůř a navíc vidím každý den ten Dawsonovo vítězný pohled v očích. Jako by všem chtěl sdělit: "Hele lidi, ona si vybrala mě, haha, jsem vítěz!". Andie na mě kouká hrozně chápavě, jakoby věděla, jak mizerně se cítím a jak moc mi Pacey chybí. Teď právě sedíme všichni u Dawsona na posteli a koukáme na Anglickýho pacienta. Nudím se. Panebože, celý léto se jen nudím, i když říkat celý léto, když uplynul teprve týden je asi trochu nadsázka…

"Joey, dáš si?" nabízí mi Dawson a přisune misku s popcornem ke mně.

"Ne, díky…" řeknu a pousměju se. Ale nedokážu se na něj smát jako dřív. Nadávám si, jak hloupá jsem byla, když jsem člověku, který mi dal ultimátum dovolila, aby mě a Paceyho rozdělil. Nedokážu si představit, co bude, až se Pacey vrátí zpátky. Třeba si tam najde nějakou jinou… Třeba na mě zapomene… Najednou cítím, jak se mi do očí hrnou slzy. Zhluboka se nadechnu a pomalu vstanu.

"No, lidi, už je dost pozdě, takže se vracím zpět do Potterovic vězení…" zažertuju. Všichni se zasmějí a Jen se zvedne.

"No, Joey, já půjdu taky… Tak se mějte lidi, čau!" usměje se a společně vycházíme ven.

"Joey, co je to s tebou? Jsi tak zamlklá a smutná…" ptá se mě venku.

"Chybí mi Pacey. Hrozně moc. Jenže bylo tak těžký rozhodnout se pro něj nebo pro Dawsona. Dawson byl celej život po mým boku a tímhle bych ho ztratila. Ale ztratila jsem Paceyho a teď si uvědomuju, jaká to byla chyba. Co když tam najde jinou holku, která bude ochotná svýho kámoše kvůli němu opustit?" rozpláču se. Jen mě obejme.

"Joey, Pacey tě miluje. Je to na něm vidět. A ty miluješ jeho. Tím, že on je někde pryč, někde daleko, a ty tady, si jenom můžete uvědomit, co pro sebe znamenáte."

"Ale co když už to nepůjde? Jen, jsou to tři měsíce! Co když na mě zapomene? Nebo já na něj?"

"Joey, jestli k sobě opravdu cítíte to, co si myslím, že k sobě cítíte, tak to nezničí ani tři měsíce odloučení. Ani tři roky. Ani celý život. Pokud je vaše láska dost silná, vydrží, věř mi. Kdyby to byl Dawson, ani na chvíli bys nepochybovala…"

"Jo, ale to co cítím k Dawsonovi je něco jinýho než co cítím k Paceymu…"

"Já vím… Joey, věř mi, pokud se opravdu tak moc milujete, nezapomenete!" Naposledy mě obejme, rozloučíme se a obě pak jdeme svou cestou.

Doma si vlezu do postele. Z očí se mi okamžitě jako na nějaký heslo začnou řinout slzy a namůžu je zastavit. Jsem nešťastná… Měla bych být šťastná, mám tu Dawsona, to jsem přece vždycky chtěla… Ale nedokážu se z toho radovat. Dawson byl odjakživa součást mého já, kdykoli se odehrálo v mém životě něco důležitého byl u toho. Miluju ho, miluju tou dětskou láskou a oddaností. Nedokážu přestat milovat na povel. Ale chybí mi ten pocit, který jsem měla s Paceym. To, co jsem zažila a cítila v Paceyho přítomnosti jsem s Dawsonem nikdy necítila. Chodím tu jak tělo bez duše, nic mě nebaví a nejhorší je to vyptávání typu jsi v pohodě, Joey, nechceš pofoukat ránu? Celé noci jenom brečím a nemůžu přestat na Paceyho myslet, proč jsem se rozhodla špatně?! Vím, že toho bude vždycky litovat…

Dawson

Joey právě odešla s Jen pryč. Jsem z ní hrozně nervózní. Její smích je hrozně nucený, stále křečovitěji se snaží vypadat, že je v pořádku a od té chvíle, kdy Pacey odjel na mě pořádně nepromluvila. Opravdu ho tolik miluje? Proč ale jeho, proč nevidí, že já ji miluju víc...

"Dawsone, víš, musíš Joey chápat..." řekne do ticha Andie. Překvapeně se na ni podívám.

"Jak to myslíš?"

"Víš, Dawsone, dva lidi, který se milujou a nemůžou spolu být si začnou být blíž... Čím víc utrpení pro sebe zažijí, tím víc se milují. A ty musíš pochopit, promiň, že teď budu tak otevřenej, že Joey tu nezůstala kvůli tomu, co k tobě cítí, ale kvůli tomu, že jsi její nejlepší přítel." odpoví za ni Jack. Jeho slova mě velmi raní.

"Chceš tím říct, že kdyby Joey..."

"Kdyby věděla, že se sem po létě s Paceym vrátí a ty to za ty tři měsíce dokážeš překousnout, tak by jela pryč." kývne Andie.

"Ale já ji přece nenutil..." snažím se bránit, jejich slova jsou moc krutá.

"Dawsone, jsi náš kámoš, ale dávat svojí kamarádce vybrat mezi láskou a přátelstvím je opravdu sobecký... Přemýšlej o tom." S těmito slovy se Jack a Andie loučí.

Lehnu si na postel a vybavím si celý svůj život. Jak se s malou Joey směje a honíme se po zahradě. Joey, která žárlí na Jen. Krásná, nádherná Joey zpívající na soutěži krásy... A její úsměv, když jsem ji poprvé políbil. Naše první rande... Její zklamání, když mě viděla s Evou před celou školou... A její smutek a beznaděj, když jsem je s Paceym přistihl u sebe před dveřmi, jak se hádají o svoji budoucnost. A pak... Jako největší a nejbolestnější věc se mi vynoří Joey tančící s Paceym na Trucvečírku... Její zavřené oči, jak vychutnává jeho náruč... Proč mi to jen udělala? Proč zrovna on? Proč ne nikdo jiný? Ten A.J. Z vysoký nebo jinej kluk?! Proč zrovna Pacey, můj nejlepší přítel? Nemůžu spát. Potichu se zvednu a vylezu ven z okna.

Noční Capeside mě uklidňuje i rozčiluje zároveň. Procházím se na místech, kde jsme s Joey byli spolu. Pomalu přicházím k houpačkám, kde jsme završili naše první rande, a vidím, že jsem dnes v noci nebyl sám, kdo se musel projít...

Joey

Můj pokojík mi přijde hrozně malý. Mám pocit, že nemůžu dýchat a oči mě tak pálí od pláče, že se musím jít opláchnout. Venku je krásná bezvětrná noc a mě napadne, že bych se mohla jít na chvíli projít. Myslím na Dawsona a na Paceyho. Dawson - bože, kdysi bych dala cokoli za to, aby si mě jenom chvilku všiml, ale přece jsem vyrostla z té dětské lásky... Pokaždé mi něčím ublížil a já se jako hlupák vždycky vrátila. I když jsem se rozhodla zůstat přes léto tady a nechala odjet Paceyho, vím, že můj vztah k Dawsonovi se navždy změnil. Už nikdy nemůžu vlézt oknem do jeho pokoje a dělat, že se mezi námi tohle nestalo. Kroky mě nesou nevědomky k houpačkám. Sednu si na jednu a tupě se dívám na moře. Přemýšlím, co asi teď dělá Pacey, jestli spí a o čem se mu asi zdá. Zvednu oči a prohlížím si hvězdy. Mohla jsem se na ně koukat odjinud a ne sama. Mohla jsem se pozorovat s tím, koho teď nejvíc chci mít vedle sebe.

Ze tmy se najednou vynoří známá postava. Dawson je zamyšlený, ale pak si mě všimne. Trochu se zarazí, pak ale přijde a sedne si na druhou houpačku. Mlčíme, do ticha letní noci se rozléhá jenom zvuk houpaček.

"Je zvláštní, jak moc se změnilo od tý doby, co jsme tu spolu seděli naposled..." řekne tiše Dawson.

"Jo, to máš pravdu." pousměju se a na chvíli se na něj podívám.

"Nenávidíš mě, Joey?" zeptá se po dalším mlčení.

"Po tom všem co jsme spolu zažili tě nemůžu nenávidět, Dawsone." odpovím po pravdě, ale pak pokračuji: "Teď nenávidím sama sebe."

"Ale proč Joey?"

"Víš, Dawsone, celý život jsi byl jediná důležitá osoba v mém životě, pokud nepočítám rodinu. Víš o mě všechno, znáš mě nejlíp ze všech. Kdybych věděla, že zítra umřu, býval si to ty, s kým bych chtěla strávit poslední den života. Ale máš pravdu, od tý doby, co jsme tu takhle seděli naposledy se opravdu hodně změnilo. A mrzí mě, že některý věci, který se změnit mohly, jsem nezměnila, protože jsem byla slabá." Dawson mlčí. Cítím jeho pohled, ale nezvednu oči. Nemůžu se na něj teď podívat. Moje myšlenky jsou u Paceyho a moje srdce taky.

"Joey, poslední dobou mi přijde, že tě neznám vůbec. Nemluvíš se mnou, pořád jsi myšlenkama jinde a tvoje úsměvy jsou spíš plný utrpení než upřímnosti." promluví. Podívám se na něj a vidím, že ho to štve. Netrápí ho, že se cítím hrozně, ale to, že se mu nesvěřuju. V tu chvíli se opravdu naštvu.

"A co po mně vlastně chceš, Dawsone? Chceš abych ti každý den vykládala o tom, jak mi chybí Pacey a jak lituju toho, že jsem tu zůstala s tebou?!" zakřičím na něj. Z očí mi vyhrknou slzy. Dawson sedí jako opařený, neví, co mi má na to říct.

"Vidíš, Dawsone... Láska není o tom, že někoho vlastníš. Láska je o tom, že toho druhého necháš dýchat..." řeknu a nechávám za sebou sedícího Dawsona.

Dawson

Slova, která mi řekla Joey, mě bodají jako tisíc nožů. Netušil jsem, jak se cítí, myslel jsem, že ji ta záležitost s Paceym už vypadla z hlavy. Ona to brala vážně a teď nevím, jak se mám cítit. Zjistit, že v jejím životě je i někdo jiný, mě opravdu bolí. Chtěl bych vrátit čas. Choval jsem se jako sobec, to vím, ale nedokážu ji nechat jít. Měl jsem to tušit, měl jsem si toho všimnout. Od návštěvy u tety Gwen byla jiná. Zamlklejší. A ty její věčný výmluvy... Proč jsem si toho proboha nevšiml? Mělo mi to dojít, vždyť jsem ji Paceymu vlastně hodil do náruče... Začínám si uvědomovat, že Joey to musela cítit dýl... Už tehdy, jak jsme našli Paceyho s Jen v tý šatně byla vytočená, jen mě to v tu chvíli nenapadlo. A Pacey... Pamatuju si, jak se mě kdysi ptal, jestli ji může políbit. A udělal to... Měl jsem to vědět, měl jsem to tušit... Ale teď nevím, co mám dělat dál. Nechci pozorovat celý léto Joey, jak tu chodí a má uplakaný oči. Ale nechat ji jít... Na to nejsem připravenej... Myšlenky mi v hlavě hučí jako stádo vos a ještě dlouho nemůžu usnout...

"Dawsone!" volá mě máma. Pomalu otevřu oči a kouknu na budík. Půl jedenáctý... Protřu si oči, zívnu a vstanu z postele.

"No?" zavolám na ni.

"Je tu Jen!" Rychle se obleču a sejdu dolu.

"Čau ospalče!" usměje se na mě Jen a společně vyjdeme ven.

"Co tě k nám přivádí?" zeptám se s úsměvem.

"No... Všechno a nic. Potřebuju od tebe malou službičku, chtěla bych svýmu Henrymu poslat vzkaz natočenej na video, tak jsem myslela, že bys mohl ty..." řekne a čeká na moji odpověď.

"Jasně, že to pro tebe udělám..." okamžitě souhlasím. Ulehčeně se usměje.

"Víš, ještě bych chtěla jednu věc, asi se ti to nebude moc líbit, ale... Ráno mi volal Pacey a... Chystám se jet za ním, tak jsem myslela... Víš..." je vidět, že neví, jak mi to říct.

"Chceš po mně co?" zeptám se trochu ostřeji, protože zmínka o Paceym se mi právě teď moc nelíbí.

"Už vlastně nic Dawsone..." řekne zaraženě a chystá se odejít.

"Chybí jí..." křiknu, když už je Jen skoro za rohem. Ta se zastaví a pomalu ke mně dojde.

"Jo. Chybí. Víš, Dawsone... Je jedno, jestli se neuvidí měsíc nebo rok. Jestli je ta láska hluboká, nemůžu ji překazit nic a nikdo. Uvědom si to." pokrčí rameny a nechá mě stát samotného a rozladěného, nechá mě přemýšlet o mně a o Joey.

Joey

Včerejší rozhovor s Dawsonem byl nepříjemnej. Ale myslím, že dost akutní. Nenávidím tu každou chvíli, jsem nepříjemná na Bessie i Bodieho. Jenže mě tak bolí, že tu není Pacey... Ale možná... Kdyby tu byl a já ho musela potkávat a vědět, že s ním nemůžu být, bylo by to horší. Z okna zahlédnu Jen, jak jde k nám. Vyjdu proto na verandu.

"Ahoj!" křikne na mě a já jí pozdrav opětuju.

"Joey, nesu ti tu slibovanou kazetu a ještě něco..." Otevře pouzdro s kazetou a tam je... Fotka... Mě a Paceyho z trucvečírku.

"Jen... Kde's ji vzala?" zeptám se překvapeně a cítím, jak se mi stahuje hrdlo.

"Někdo vás vyfotil a když jsem viděla fotky z večírku, tak jsem tuhle vzala pro tebe..." pokrčí rameny a fotku mi vloží do dlaní. Zůstanu na ni koukat. Pacey mě drží za obě ruce, máme k sobě skloněné hlavy a oba máme zavřené oči. Vzpomenu si na ten tanec, na to, o čem jsme se bavili, a na ten zároveň krásný i bolestný pocit. Začnu plakat, i když je mi to trochu trapné. Nemůžu si pomoct. Jen mě obejme a tiše stojí. Pohladí mě po vlasech.

"Jen... Moc děkuju... Hrozně to pro mě znamená. Aspoň něco mi ho bude připomínat..." řeknu, stisknu jí ruku.

"Joey... Já musím jít... Jedu pryč, ale až se vrátím, věř mi, přijdu. Zatím..." ještě mě obejme a odchází.

Nevím, jak dlouho ležím na posteli a hladím Paceyho tvář na fotce. Tak moc ho miluju... Nejradši bych se za ním vydala... Nevím, je to asi bláznivý a šílený, ale já ho potřebuju, opravdu moc ho potřebuju... Jenom si musím urovnat tu záležitost s Dawsonem.

Pacey

Jen by měla každou chvíli přijít. Nikdo kromě ní neví, že jsem se vrátil do Capeside. Joey mi hrozně chybí, ale vybrala si sama a já ji nechci k ničemu nutit. Pořád jsem doufal, že se objeví, pořád jsem si odjezd Pravé lásky oddaloval, ale když se ani po hodině neobjevila, zvedl jsem "kotvy" a odjel vstříct svému dobrodružství. Každý den mě užíralo, co tady dělá, jestli je s Dawsonem nebo ne. Musel jsem se vrátit. Teď čekám na Jen. Loď jsem ukotvil kousek od Capeside, protože nestojím o to, aby někdo věděl, že jsem tady.

"Pacey!" křičí Jen a vesele mi mává.

"Lindlleyová! Ani nevíš, jak rád tě vidím!" Pomůžu jí na palubu a obejmu ji. Podá mi jídlo, které mi vzala s sebou a posadíme se naproti sobě.

"Tak povídej, jak ses měl?" vyzvídá.

"Jak jsem se asi mohl mít..." pokrčím rameny.

"Jo, jasný..."

"A jak se má Joey?"

"Je jí hrozně. Všechno si vyčítá a pořád jenom brečí. Je moc nešťastná. S Dawsonem skoro nemluví, je jako tělo bez duše. Ani nevíš, jak moc jsem jí chtěla říct, že tu jsi, ale... Slib je slib." Při jejích slovech mě zabolí u srdce. Ak moc se mi po Joey stýskalo a vědomí, že ona je taky smutná, mi dělá dobře, ale zároveň mě zraňuje.

"Chci za ní jít, ale ne teď. Musím se na to připravit. A taky na setkání s Dawsonem. Nebude to lehký."

"Jo, to nebude... Ví o tobě Dougie?"

"Jojo, ale taky máme úmluvu a on nic neřekne. Jsem tu od včerejší noci." řeknu. Povídáme si s Jen ještě chvíli, pak ale musí jít. Slíbí mi, že se zase brzy ukáže.

"Ještě něco pro tebe mám..." vzpomene si najednou. Podá mi kousek papíru a já záhy zjistím, že je to fotka. Fotka mě a Joey na večírku.

"Bože, je tak krásná..." zašeptám a pohladím její tvář. Z té fotky cítím celou naši bolest, cítím se stejně jako ten večer, krásně a bolestně zároveň.

"Jen, nevím, jak ti poděkovat. Tohle pro mě znamená opravdu hodně..." Jen mávne rukou.

"Pacey... To nic není. A navíc... Ber to jako takovou malou omluvu za tu mojí nevycválanou pusu. Kdybych to Dawsonovi neřekla, možná by to dopadlo jinak..."

"Ba ne, Jen. Znáš Dawsona. Ten by to nedovolil ani kdybysme mu to řekli my..." Jen chápavě přikývne a odejde.

Zapadá slunce. Takových západů jsem viděl z lodi přespříliš, všechny byly stejně smutné, jako ten dnešní. Sedím sám na lodi a myslím na Joey. V ruce pořád držím naši fotku a nemůžu se přestat dívat na dívku, kterou tolik miluju.

"Joey... Kéž bys tu byla se mnou..." zašeptám do nočního ticha a s myšlenkama na Jo usínám.

Joey

Dva týdny... Dva týdny od chvíle, kdy Pacey odjel. Je mi pořád stejně smutno. Je to vlastně ještě horší, protože neustále přemýšlím, kde je, s kým mluví nebo co dělá. Jen za mnou opravdu zašla, ale neřekla mi, kde byla. Je poslední dobou samé tajemství. Dawsona jsem neviděla. Nešla jsem za ním, protože přemýšlím nad tím, co mu řeknu. A jak na to on zareaguje. Rozhodla jsem se najít Paceyho. Ať je kdekoli. Vím, že Doug to bude vědět a že mi to řekne. Musím ho vidět, musím mu říct, jak moc ho miluju. Čert vem Dawsona. Jeho přátelství mi bude chybět, ale teď potřebuju Paecyho. Neustále si prohlížím naši fotku a hladím jeho tvář. V noci mu posílám polibky na spaní, i když vím, že je neucítí. Dívám se na hvězdy a doufám, že on se dívá taky. Aspoň na chvíli vím, že jsem s ním... V myšlenkách a vzpomínkách.

"Joey... Je tu Dawson." Bessie nakoukne do mýho pokoje. Za ní se vynoří Dawsonova postava. Rychle schovám fotku pod polštář a posadím se na posteli.

"Ahoj..." pozdraví mě.

"Čau." řeknu a chvíli se pozorujeme.

"Já jsem tě chtěl pozvat... Naši chtějí jet na výlet do Bostonu, myslel jsem... Jeslti bys nechtěla jet s námi..." Dívá se na mě pronikavě.

"Nemůžu Dawsone. Mám jiný plány..." Teď je ta chvíle. Zvedne překvapeně obočí.

"A můžu se zeptat jaký?"

"To se dozvíš včas... Ještě nevím, jak to bude, ale musím si všechno promyslet." Mlčíme.

"Dlouho ses neukázala..." podotkne.

"Já vím. Potřebovala jsem být sama. Hodně jsem pemýšlela, Dawsone."

"Nad námi?"

"Taky. Dawsone... Víš, že tě miluju. Jsi pro mě moc důležitý. Jsi nejlepší a jediný přítel, kterýho mám. Možná, že mi nikdy neodpustíš, že jsem se pletla mezi tebe a Paceyho," Dawson chce něco namítnout, ale já ho nenechám, "ale nemůžu poručit svým citům. Možná mě budeš nenávidět, možná budeš nenávidět Paceyho. Vím, že už to nikdy nemůže být stejný jako dřív, ale..." odmlčím se. Dawson se na mě dívá a já vím, že to, co mu chci říct, mu neskutečně ublíží.

"Mám tě ráda. Máš část mýho srdce, který má první láska, a ten ti zůstane navždycky. Ať budeš kdekoli, ať spolu nebudeme mluvit, pořád máme něco, co jiní hledají celej život. Nechci ničit přátelství. Nenič ho ty..." prosebně se na něj podívám. Dawson přemýšlí.

"Neublížilo mi tolik ani to, že to byl Pacey, ale to, že mi to řekla Jen. Nevim, jak bych se zachoval, kdybyste mi to řekli vy, ale v tu chvíli jsem si připadal jako největší hlupák na světě..." promluví.

"Dawsone... Vždyť ty sis to, že mě chceš, uvědomil vždycky, když se objevil někdo jiný... Já nejsem loutka bez srdce, nemůžeš přijít kdykoli se ti zachce a myslet si, že si vyberu tebe... To, co jsem udělal, byla hrozná chyba. Rozhodla jsem se Paceyho najít. Musím za ním. Já ho miluju, miluju ho tak, jak jsem nikoho nemilovala. Nemůžu to srovnávat s naším přátelstvím. Já ho potřebuju. A vím, že on potřebuje mě. Možná se do konce léta neuvidíme, proto tě chci poprosit o jednu věc - nenič to přátelství. Zkus nám odpustit." Dawson mlčí, po chvíli se zvedne a odejde. Neřekne ahoj ani nic jinýho. Je mi hrozně, ale zároveň jsem ráda, že jsem mu řekla, jak se cítím.

Dawson

Jdu od Joey jako ve snu. Tušil jsem, že se něco takového stane. Ona si ale neuvědomuje, co po mě žádá! Chce, abych jí dal svolení?! Abych jim požehnal?! Ale to nejde, nemůžu, nemůžu! Je to zhrzený ego, já to vím, ale... Jenže taky vím, že Joey, Jen, Jack i Andie mají pravdu. Nemůžu vlastnit. Pokud někoho miluju, nemůžu vlastnit. Vím, jak byla Joey nešťastná, když Pacey odjel a vím, že jsem se zachoval jako naprostej mizera. Jednu chvíli tu byla, a pak jsem po ní sáhl a zbyl jenom vzduch. Musím ji nechat jít, i když je to těžký. Bude mi trvat, než si zvyknu vidět je spolu, ale... Snad to nějak půjde. Jdu pomalu kolem Jenina domu a z verandy právě vychází Andie.

"Dawsone! Ahoj!" zamává mi. Usměju se a pokračuju ve své cestě. Zaslechnu, že mě volá.

Počkám, až ke mně dojde.

"Ahoj, Andie."

"Dawsone, prosím, pojď s náma večer do kina. Jen, Jack, ty a já... Nechci, abys byl sám..."

"Andie... Já nemůžu. Musím večer něco zařídit..."

"Dobře... Ale kdyby sis to rozmyslel..." smutně odchází pryč. Byla zklamaná. Uvědomuju si, že mám i jiné kamarády než Joey a Paceyho. A vím, že ti by mi určitě pomohli...

Stojím nervózně před Joeynýma dveřma a rozhoduju se, jestli mám vejít. Ze zahrady slyším kroky. Otočím se a vidím zamyšlenou Joey. Zvedne překvapeně oči.

"Ahoj Dawsone. Nečekala bych tě tu..." dojde až ke mně a postaví se naproti.

"Joey... Je to pro mě těžký, ale musím to udělat... Jdi tam, kam tě táhne tvoje srdce. Nevim, jak budu reagovat, až vás spolu uvidim, ale... Mrzí mě všechno, co se stalo, to mi věř. Je to tvoje volba, tak jdi... Zvládnu to i bez tebe." Joey je překvapená a chvíli neví co říct.

"Dawsone... Děkuju..." řekne nakonec. Kývnu hlavou a s těžkým srdcem odcházím. Automaticky se vydám ke kinu, už z dálky vidím ostatní.

"Dawsone! Super, že si přišel..." zdraví mě.

Kino bylo bezva a já si uvědomil, že musím udělat ještě jednu věc. Rozloučím se s ostatníma u kina. Je to pro mě těžký rozhodnutí, ale tak to musí být. Vím, že když to neudělám, ztratím dva nejlepší přátele a to nechci.

Pacey

Už jsem tu týden. Pořád se nedokážu rozhodnout, jestli mám za Joey jít. Je to tak těžký... Jen tu už tři dny nebyla a já o Joey nic nevím. Ráno tu byl Doug. Právě večeřim a sleduju další západ slunce. Tohle nic nedělání mě zabíjí. Mám chuť se sbalit a vyrazit zpátky bez usmíření s Joey.

"Ahoj..." ozve se za mnou známý hlas. Strnu a pak se pomalu otočím. U lodi stojí Dawson a pozoruje mě.

"Dawsone..." vysoukám ze sebe a v tu chvíli chci být míle daleko.

"Vrátil ses docela brzo..." podotkne.

"Jo..."

"Viděl jsem loď z auta... Byli jsme v Bostonu."

"Aha... A proč si přišel? Nechci se dívat na tvoje vítězný úsměvy..." řeknu trpce. Dawsona jsem opravdu vidět nechtěl. Nevím, co bych mu řekl. Teď opravdu lituju, že jsem se vracel. Uvědomuju si totiž, že dívat se na sbližování Joey a Dawsona nemusí být moc příjemný.

"Ne, Pacey, proto tu nejsem." odpoví klidně. Vystoupím z lodi a postavím se proti němu.

"Takže...?" zeptám se.

"Já Joey miluju, Pacey, ty to víš moc dobře... Ona si ale vybrala tebe. Nedávám požehnání ani nic takovýho... Jen chci abys tohle věděl. Dokážu ti odpustit, žes mi jí vzal, ale nezapomenu na to." řekne a já nevím, jestli po něm mám skočit nebo to vzít jako fakt.

"Je rozhodnutá za tebou jít, ať bys byl kdekoli... Vyhrál's..." otočí se.

"Dawsone... Joey není trofej, kterou můžu vyhrát. Když se rozhodla pro tebe, bolelo to, vim, jaký to je..." zavolám.

"Já vim..." Jeho silueta se vzdaluje a já jsem rozhodnutý vydat se ke známým dveřím.

Pomalu přicházím k Potterovic penzionu. Čím jsem blíž, tím víc se mi chce utéct. Několikrát se zastavím a užuž se rozhodnu vrátit, ale pak si řeknu, že když jsem došel až sem... U Joey v pokoji se svítí. Bessiina dodávka je pryč. Vejdu tiše dovnitř a po paměti jdu do Joeyina pokoje. Opatrně otevřu dveře. Leží na posteli, uplakané oči, v ruce naši fotku a spí. Pousměju se. Jen je opravdu dušinka... Sednu si do křesla a pozoruju spící Joey, jako tehdy u krbu.

"Pacey..." zašeptá ze spaní a moje jméno z jejích úst zní tak bolestně a něžně. Pramen hnědých vlasů jí spadne do obličeje a ona si ho automaticky odhrne. Stisk její ruky trochu povolí a fotka spadne na zem. Sehnu se pro ni, a když se narovnám, Joey má otevřené oči.

"Pacey..." zašeptá překvapeně. Usměju se na ní a posadím se k na postel. Sedne si taky.

"Ahoj." řeknu.

"Co tu děláš?" zeptá se.

"Dívám se jak spíš." Usměje se. Chytnu ji za ruku a podívám se jí do očí.

"Hrozně jsi mi chyběla..." zašeptám a pohladím ji po ruce.

"Taky jsi mi chyběl, Pacey..."

"Chtěl bych ti něco ukázat." řeknu jí po chvíli a zvednu se.

"Co?"

"Neptej se. Vstaň." Chytnu jí za ruku a vyjdeme ven. Jdeme mlčky, jenom se držíme za ruce. Dovedu ji k lodi.

"Tady jsi byl? Celou tu dobu?" podiví se.

"Týden..." odpovím. Pomůžu jí na palubu. Sedneme si vedle sebe. Obejmu ji, přitáhnu si ji k sobě, políbím ji do vlasů. Položí mi hlavu na rameno, a pak tiše pozorujeme hvězdy...

© 2005 Padmé
Design: Darth Annaud