Tři mušketýři

Jana Michalchová

"Ahoj." pozdravím Dawsona.

"Čau Pacey! Jak je?" mrkne na mě.

"Ale jó… Dobrý…" řeknu. Usměje se. Stojíme na molu a pozorujeme připlouvající loďku. Joey vesluje jako o život. Vyleze celá ztahaná, ale překvapivě veselá.

"Čau kluci!" věnuje nám široký úsměv.

"Ale ale, Potterová, copak se děje, že jsi milá na outsidera Wittera?" řeknu naoko překvapeně. Prohlédnu si jí. Bože, je tak krásná! Její oči jsou veselé a plné radosti. Je šťastná a já doufám, že je to kvůli …?

"Pacey, klid, na tebe fakt milá nemusim bejt…"

"Vy dva, nechte toho!" mírní nás Dawson. Ježiš, kdyby jen věděl!

"A co že to potřebuješ?" zeptám se rychle.

"Mno… Ehm… Chtěl jsem vás dva poprosit, jestli byste mi pro něco nesjeli. Joey, ty máš auto a Pacey je zas na tu techniku. Já teď totiž nemůžu, mamka potřebuje pomoc a tak mě napadlo…" usměje se Dawson.

"Dawsone! Já a Pacey? Spolu? Někam? Haha, vtipný! To nemyslíš vážně, že ne?!" směje se Joey se svým sarkastickým přízvukem.

"Ale já vážně potřebuju pomoc… Prosím!!!" podívá se na nás oba moc moc prosebně. Samozřejmě nakonec oba souhlasíme.

Když vyřídíme, co je třeba, stavíme se ještě v loděnici. Joey pohlédne na mou loď a vydechne: "Je nádherná, Pacey!"

"Díky…" usměju se. Do čela jí spadne pramen hnědých vlasů. Odhrnu jí ho. Podíváme se jeden druhému do očí. Políbíme se. Líbeme se snad celou věčnost, až…

"Ehm ehm!" ozve se za námi. Odtrhneme se od sebe, pomalu se otáčíme a…

"Dawsone!" vykřikne Joey.

"Ehm…Já a Joey… Uff… My totiž…" cítím se trapně a nevím, co říct.

"Co, Pacey? Spadlo jí něco do oka? Haha… Jistě. A co že se vlastně najednou nehádáte? Spíš to vypadá, že si velice dobře rozumíte!" Dawson si nás oba měří chladným pohledem. Toho jsem se bál. Že naši lásku nepochopí a ublížíme mu.

"Dawsone, prosím, nech si to vysvětlit!" zoufale se snaží Joey. Ale Dawson se jen otočí a odchází. Jo se za ním rozběhne.

"Dawsone!" křikne a chytí ho za rukáv. Dawson se vytrhne.

"Nech mě být, Joey! Jak si mohla? S Paceym? Jak?" rozkřikne se na ní, až se lidé otáčejí.

"Dawsone já… Ty jsi můj nejlepší přítel, znáš mě jako nikdo jiný, ale… Já Paceyho miluju! I když tě to zraňuje. Já ho miluju, chápeš?"

"A já miluju tebe, Jo.Vyber si. Zůstaň s Paceym a já už tě nikdy nechci vidět. Buď já nebo Pacey!" řekne tvrdě a pak odejde. Joey se zhroutí na zem. Doběhnu k ní a obejmu ji.

"Pacey, proč mi to dělá? Proč? Já si nechci vybrat!" řekne plačtivě.

"Víš… To je tak… Vy jste Dawson a Joey. S tím prostě nic neuděláš…"

"Já… Já vážně nevím, co mám teď dělat. On je… Je můj nejlepší přítel, můj bratr, jeho rodina je jako moje… Ale tebe miluju. Ach Pacey! Když půjdu za ním, ztratím tebe. A když zůstanu, ztratím Dawsona." pláče stále víc. Chápu jí. Je tak bezmocná. Políbím ji a pak jí s těžkým srdcem řeknu: "Jdi Jo. Běž za Dawsonem!"

"Pacey!" podívá se šokovaně na mě.

"Jdi. Běž!" stojím si za svým. Hlavou pohodím směrem k zátoce. Pak odcházím. Jo mě sleduje.

Druhý den potkám Dawsona. Ani mě nepozdraví.

"Vyhrál's Dawsone! Tak co ti sakra ještě je? Co ti vadí?!" zeptám se naštvaně. Dawson se zarazí.

"Ale vždyť Jo… Ona… Já jí neviděl od včerejška." pokrčí rameny.

"Ne. Ne, to je hloupost! Musela jít za tebou. Nechal jsem ji jít!"

"Nepřišla. Já už musím jít, Pacey! Sbohem." Otočí se a nechá mě šokovaného stát uprostřed obchodu.

Zvoní telefon. Došourám se k němu a zvednu sluchátko.

"Jo?" řeknu nevrle. Kdo mě, sakra, budí ve tři ráno!?

"Pacey!" uslyším známý hlas.

"Dawsone! Co je?"

"Joey! Ona… Ach bože…" rozpláče se.

"Dawsone! Daw…" zavěsím. Rychle se obleču, sednu do auta a zanedlouho lezu k Dawsonovi oknem.

"Dawsone!" vyděšeně na něj koukám. Sedí na posteli, pláče a v rukou drží dopis.

"Co se děje? Co se…" Zvedne hlavu. Pak mi beze slov podá dopis.

Milý Dawsone, Promiň mi, ale já vážně musela. Nechci si vybírat jednoho z vás a druhému ublížit a ztratit ho. Ještě před časem bych si vybrala Tebe, ale teď nevím. Miluju Paceyho. Je to bláznivé, já vím, tolik jsme se nesnášeli, ale poslední rok jsme se sblížili a zamilovali se. Prostě je to tak. Ty jsi pro mě hodně udělal a strávili jsme spoustu veselých okamžiků. Ale i ty zlé se většinou točily kolem Tebe. Mám Tě moc ráda, ale jsi… Jsi jako můj bratr, jsi můj nejlepší přítel. Když vesluju k vám, teprve mám pocit, že jedu domu. Nechci stát mezi Tebou a Paceym. Máte úžasné přátelství a já nechci být ten, kdo vám ho zničí. Buďte pořád přáteli. Oba jste pro mě moc a právě proto odcházím. Vyřiď Paceymu, že ho miluju.

Sbohem,

Tvá Joey.

Dopis mi vypadne z ruky. Odešla! Odjela z Capeside, jen proto, aby naše přátelství s Dawsonem nezkrachovalo. Sednu si vedle Dawsona.

"Je pryč. Odjela kvůli mně!" pláče Dawson. Dám mu ruku kolem ramen.

"A Bessie?" optám se s nadějí v hlase. Dawson ale zavrtí hlavou.

"Neví, kde je. Ona našla ten dopis. Jsem sobec, Pacey! Neměl jsem jí dávat na výběr! Jenže já jí miluju, Pacey, strašně moc a snad i víc, než ty! Celý život byla vedle mě a najednou je pryč!"

Mlčím. Nemám co říct.

"Já… Já vím, kde je!!!" vyhrknu najednou. Vzpomenu si, kde jsem ji poprvé políbil. Snad?

"Cože? Tak jedem!" vyskočí Dawson a utře si slzy.

Je tma a my skoro nevidíme na cestu. Najednou uvidím kráčející postavu. Zastavím. Otevřeme s Dawsonem oba dveře a vyběhneme jí naproti.

"Joey!!" zavolám. Otočí se. Rozjasní se jí obličej a vrhne se mi do náruče.

"Ach Pacey! Tak tě miluju! Jak tě napadlo, kde budu?"

"Intuice…" Zazubím se. Políbí mě. Je mi trapně. A jí, když si všimne Dawsona, taky.

"Ach… Dawsone." Zašeptá.

"Joey! Bože, ani nevíš, jakej jsme měli strach! Hele, tohle nedělej, jasný? Už nikdy! Rád tě vidím!" řekne bez náznaků zlosti a obejme nás oba.

"No… Myslím, že bysme měli jít…" řeknu.

"Jistě, Pacey. Joey?" ustoupí.

"Ano?" podívá se Jo se smíšenými pocity.

"Moc vám to spolu sluší a… Buďte šťastný. Myslím, že nezáleží na tom, jestli s Paceym chodíš nebo ne. Stejně už navždy zůstaneme třemi mušketýry…" s těmito slovy se všichni vracíme do auta. Jojo, Dawson je skvělej kamarád.

Je to už několik let, co se udála tahle věc. S Joey jsme pořád spolu. Dawson to vzal tedy hrdinně a tak se opravdu naplnila jeho slova: i když už jsme my jinde než Dawson, stále se vídáme a zůstali jsme alespoň duší spolu.