Pravá láska

Jana Michalchová

Všude je tma. Hodiny na digitálním budíku ukazují 3:19. Do obličeje mi spadne pramen vlasů. Dám si ho za ucho. Sedím na posteli a přemýšlím. Opět mám za sebou další probdělou noc. Vzpomínám na střední školu, na období mého života, ve kterém jsem zažila tolik krásného, ale i zlého. A také na Dawsona a Paceyho. Na dva kluky v mém životě, kteří pro mě znamenají snad nejvíc ze všech lidí, které znám. Pohlédnu na levou stranu pokoje a usměju se. Mám nutkání pohladit ho po tváři. Spí jako miminko. Ráda ho pozoruju. Ty jeho rty, trochu pootevřené a rozšířené do šťastného úsměvu, vlasy, které se ve dne neposlušně rozcuchávají, jeho tělo, tak pevné a mužné. A nejvíc miluju teplo z jeho dechu.

"Když někoho miluješ, dokážeš sedět celou noc u krbu a pozorovat ho, jak spí." Něco podobného řekla kdysi Jenina babička. A měla pravdu. Miluju ho. Šíleně moc, ač se to zdá bláznivé. Dokážu sedět celou noc a pozorovat ho. Jak dlouho to už dělám? Rok, tři nebo deset let? Ani nevím. Je to tak krásné, trávit s ním dny. Ubíhají tak rychle a zároveň tak pomalu, jsou tak krásné a zároveň tak obyčejné… To je láska. A já ji mám vedle sebe. Jistě, vždycky to tak nebylo! Ale teď už vím, že se o něj můžu kdykoliv opřít a on mi pomůže. Je můj nejlepší přítel a zároveň největší nepřítel. Ale nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí. Období bez něj mi pomohlo uvědomit si, jak moc ho miluju a chci ho mít na blízku. Jen snad…

"Joey?" zamumlá ještě se zavřenýma očima.

"Ano, lásko? Dobré ráno!" řeknu vesele a líbnu ho na tvář.

"Ráno? Bože," koukne se na budík, "je osm hodin a já jsem vzhůru?! Ach ne! Ale ty's zase nespala!" řekne vyčítavě.

"Ale jo, probudila jsem se před chvilkou." zalžu mu. Jenže by to nemohl být on, aby to nepoznal.

"Zase jsi celou noc seděla a pozorovala mě, jak jsem hroznej!" zlobí se naoko.

"Mlč! Jsi nádhernej, když spíš. Učiněnej andílek!" protestuju. Zasměje se a pak si mě stáhne k sobě a políbí.

"Ach Joey!" vykřikne někdo za mnou, až upustím krabici s mlékem.

"Jen! Ahoj… Co ty tady?" zeptám se překvapeně.

"No já tu teď bydlím. Víš, já se odstěhovala hned jak… Ježiš promiň, já nechtěla…" dojde jí, že se dotkla citlivého místa.

"To je dobrý, Jen. Opravdu. V pohodě…" usměju se, ale moc v pohodě se zrovna necítím.

"No a co ty? Ještě jsi pořád s…"

"Jo. Jo jsem." Přeruším ji. Nemám ráda tyhle rozhovory.

"Já jsem blbá, viď? Promiň… Hele, už musím jít. Tak pozdravuj… Pa!" líbne mě na tvář a odejde.

"Hmm, co to tu voní?" vyzvídám od dveří.

"Mno… Je to teplé, voňavé, snad k jídlu a měl by to být oběd…" Usměju se.

"Blázne!" povím se smíchem a políbím ho.

"Jen zdraví. Ptala se na nás a jak to bereš…" řeknu tiše. Zaraženě na mě koukne.

"Joey, proč jsme o tom vlastně nikdy nemluvili?" zeptá se po chvilce.

"Já nevím. Snad ta bolest byla pro nás oba tak velká… Nebo… Ale vždyť už jsou to tři roky." Mávnu rukou. Ale přesto se mi chce plakat a vypovídat se. Začnou mi téct slzy. Pohlédnu nad krb. Visí tam fotka. Je z rozloučení s Andie. Jack, Jen, Andie, já, Dawson a Pacey. Ach bože! Propuknu v pláč.

"Jo! Prosím, neplač!" cítím objetí. Hladí mě rukou po vlasech. I on začne plakat. Vždyť mi oba přišli o skvělého přítele a kdybychom se neměli navzájem, asi by to pro nás bylo o moc těžší.

Uběhly sice už tři roky, ale stále vidím jeho nešťastný výraz ve tváři. Slzy v jeho očích. Smutek v pohledu plném výčitek. Nesmím si to vyčítat, vím, ale poraďte to srdci, které si to dává stále za vinu!

Tu noc mrzlo a na silnicích se utvořilo náledí. A on jel za mnou. Ale neměl to dělat. Přijel snad šťastný, jenže mě našel v náručí jiného. A co víc-v náruči svého nejlepšího přítele. Snad si myslel, že už k sobě nic necítíme a nic nás k sobě netáhne, ale opak byl pravdou. Dva nejlepší kamarádi. Oba mě milovali. Ale jen jednomu patřilo moje srdce. On to nechtěl chápat a snad mu vadilo, že jsem si nevybrala jeho. Sedl do auta. Dostal smyk a…

Pohřeb. Tak smutný! Kaple byla plná svíček, které osvětlovaly kanoucí slzy. Moc mu to slušelo. Vypadal, jakoby spal. Ale mně došlo, že už se nikdy nemůže probudit… Od pohřbu jsem o něm nemluvila. Viselo to mezi námi jako strašák a vytvářelo bariéru. Jediná vzpomínka byla ta fotografie. Ostatní jsme nikam nedali, protože nejvíc vzpomínek bylo v naší duši. Ani jeden z nás nevyslovil nahlas jeho jméno.

"Víš, já na něj často myslím. Jaké by to bylo, kdyby žil. Jestli bych byla s ním nebo s tebou. Tak moc mi chybí!" povím a opět čelím přívalu slz.

"Mně taky, Joey. Moc mi chybí, bože, vždyť to byl… Ne, je! Nejlepší přítel. Jo, on se určitě dívá a nechtěl by, abysme se trápili. Určitě." Řekne a utře mi slzy. A mně už snad po stokráte dochází, proč ho tak miluju. Vzájemně se utišujeme.

"I když to mezi námi skřípalo, měl jsem ho rád a chybí mi. Já na něj myslím skoro pořád, když se tebe podívám. Miloval tě. Možná i víc než já, ale…" přeruším ho polibkem.

"Neboj, já miluju tebe. Jen tebe, Pacey." Opřu si hlavu o jeho rameno. Políbí mě do vlasů. Z krbu slétne fotka a zasune se pod stůl. Všichni, až na jednoho, zmizí ve stínu. Všichni, až na Dawsona...