Volba

Jana Michalchová

Pozn.: Tato povídka se odehrává po epizodě 510 Bourání pravidel a rozhodně nebere v úvahu to, co se stalo v epizodách následujících!!

Pacey mě obejmul. Je zvláštní, jak moc mi jeho přítomnost chyběla. V tuhle chvíli vlastně ani nemyslím na to, že Dawson je s Jen a dělají zřejmě to, co se tak dělává… Myslím na to, že jsem tady… Že u sebe mám Paceyho… Že mi dodal sílu a odvahu a… Že je tady. Snad to stačí?!

" Víš, Pacey… Vždycky pro mě bylo těžký myslet na to, že je Dawson s jinou holkou ale… Bylo jedno období, kdy jsem na to moc nemyslela… Kdy mi to vlastně bylo úplně jedno…" řeknu tiše a cítím, jak Paceyho objetí povolilo. Trochu se odtáhne a se zvednutým obočím se na mě podívá.

" A kdy, Joey? Docela mě překvapuje, že v našem románku Joey a Dawson - udělají to nebo ne bylo období, kdy slečna Potterová nemyslela na našeho Dawsona…" Pacey se zasměje a já poznám, že mi moc nevěří.

" Já mluvím vážně, Pacey… Jednou… Byla doba, kdy v mým životě byl… Někdo jinej a já konečně nemyslela na Dawsonovy holky… Na to, že nějaká jiná mi vzala mý místo…" podívám se mu zpříma do očí a najednou v těch jeho zahlédnu náznak pochopení.

" Chceš tím říct, že když…" mlčí. Ani to nedořekl.

" Chci tím říct, že jeden kluk dokázal Dawsona z mý hlavy odstranit… Alespoň na chvíli… Pacey, já vím, že moje místo u Dawsona mi nikdy nikdo vzít nemůže, protože já pořád budu nejlepší kamarádka a možná i ta platonická láska… Ale koukni se na mě a na něj. Vždycky mě chce, když mě mít nemůže a to samý je u mě. Ten pocit ho vlastnit… Ukázat všem, že je můj… A přesto to takhle ani nechci. Chápeš? Tys mi dal pocit že moje místo je u tebe a nezáleží na tom, jestli o něj přijdu, věděla jsem, že mě budeš mít vždycky rád tím nenásilnym nevlastnickym způsobem… Protože já tě nikdy nebrala jako kámoše…" nevím, proč mu tohle vlastně říkám, on mě přece na maturáku poslal k vodě… Ale chci, aby věděl, že jsem mu vděčná za to, co pro mě udělal.

" Joey… Já jsem měl vůli tě vlastnit… Chtěl jsem Dawsonovi ukrást jeho lásku… Protože to nebylo fér… A i když jsi byla se mnou, on mezi náma pořád byl… Jako strašák. Co na to Dawson řekne? Jak na to zareaguje? Co udělá? Jak to vezme? Ty patříš k němu… A vždycky budeš…" jeho hlas je moc smutnej. Mrzí mě, že si tohle myslí a vím, že má i pravdu, ale je to přece jen divný, slyšet tohle zrovna od něj. Pomalu jsme došli k mojí koleji a já se musím s Paceym rozloučit.

" Pacey… Dík, žes mě doprovodil… Že jsem nemusela jít sama." Usměju se a obejmu ho.

" Pro mě to bylo jako nic… Dobrou noc Joey…" Taky se usměje, otočí se a já sleduju, jak jeho silueta pomalu mizí ve tmě. Pak se taky otočím a pomalu vejdu do kolejní budovy.

*****

Před chvílí odešli… Myjeme s Jen nádobí ale moje myšlenky se zrovna toulají u jedný brunetky, která dnes vypadala, jako by dostala ledovou sprchu. A moje zamyšlení se projeví - právě mi z rukou vyklouzl talíř a tříští se o podlahu snad na milion střepů.

" Dawsone… Pokud tě nebaví utírat, můžeš to říct, babička nebude ráda, že její nádobí nepřežije dnešní noc…" zasměje se Jen a když se nadechnu k omluvě políbí mě. Vezme mi z rukou utěrku a obejme mě.

" Přemýšlíš?" zeptá se prostě. Přikývnu a podívám se jí do očí. Má tam bolest. Teď bych si nejradši dal na hubu, je mi jasné, že ví, že jsem myslel na Joey.

" Dawsone… Dnešní večer byl katastrofa. Vážně… I pro mě. Jack mě odsoudil, Joey mě málem zabila pohledem, ty's byl nervózní… Já jen chci, abys… Abys mi řekl, pokud se něco stane, chci to vědět. Nemusíš se mnou mluvit teď, pochopím to, ale víš, že za mnou můžeš přijít…" Usměje se na mě a já ji musím políbit. Je tak hodná a proto mě mrzí, jak jí ubližuju.

" Jen, já ti nechci působit bolest. Pro mě byl dnešní večer vážně hroznej, protože jsem si ještě nestačil uvědomit, co se mezi náma stalo a ta sešlost tady… A Joey se svým zklamaným pohledem a pocitem viny… Nechci ti ublížit, věř mi…" snažím se jí to vysvětlit, ale najednou nemám slova a nedovedu jí říct to tak, jak bych chtěl.

" Dawsone… Já vím, že bojovat o tebe s Joey je předem prohraná válka a že ona bude v tvým životě mít pořád důležitou roli a v tvym srdci veliký místo ale teď jsem tu s tebou a aspoň malou bitvu mám vyhranou. Já na Joey nežárlím, vím, že váš vztah asi překračuje meze lidskýho chápání a neubližuješ mi… A víš co… Pojď spát…" řekne a za ruku mě odvede na půdu. Lehneme si na postel, Jen se m schoulí k nohám, a oba za chvíli pomalu usínáme.

*****

Další Bostonské ráno… Nenávidím to tady. Jsem z toho včerejšího večera ještě celá mimo a teď navíc na druhé posteli v kolejním pokoji sedí psycholožka Audrey a pozoruje mě tím svým pohledem : Já vím všechno! Sednu si a podívám se jí přímo do očí. Potutelně se na mě usmívá a vypadá, že na něco čeká.

" Co je? Ještě nikdy jsi mě neviděla po ránu, nebo tvůj pohled znamená co?!" zeptám se trochu příkřeji, než jsem chtěla.

" Joey, já vim, že nekoušeš, ale nemusíš mi to dávat najevo svým štěkáním!" řekne napůl dotčeně a napůl pobaveně moje spolubydlící. Zakroutím očima a vylezu z postele. Audrey mě pozoruje na cestě do koupelny, i jak si čistím zuby, jak se oblíkám… Už mi to jde na nervy.

" Tak co je Audrey?" zeptám se po půl hodině pod palbou jejích pohledů.

" Tvůj přítel Pacey tě byl doprovodit? Hm?" zeptá se a zamrká na mě. Zasměju se její naivitě.

" Audrey… Za prvý, Pacey není můj přítel, je to bejvalej přítel a kamarád a za druhý nevidím důvod, proč by mě kamarád nemohl doprovodit?!"

" Hele, Joey, ale i bejvalej přítel je někdy dobrej, fakt… Neříkej, že nic nebylo!" Slyším, že je trochu zklamaná. Ona snad čekala, že tu Paceyho najde nebo co?!

" Audrey, dali jsme si rychlovku na tvý posteli, ale jemu volala jeho holka a tak musel jít…" řeknu a obuju si boty na běhání.

" Joey, ale kuchař Pacey přece nemá holku, myslela jsem, že bych ho třeba ulovila… je krásnej!" rozplývá se mi tam moje blonďatá kamarádka. Otočím se k ní.

" Audrey… Pacey není kluk pro tebe, promiň… Jsi moc divoká a on je možná trochu na zábavu, ale nenávidí velký párty a věř mi. Není nic pro tebe!" Audrey se na mě kouká a začne se smát. To mě rozčílí úplně nejvíc.

" A teď se směješ proč?!" vyjedu na ní a když vidím její uražený a ublížený výraz, je mi to líto. Audrey se hned přestane smát, skloní hlavu a pak se mi koukne zpříma do očí.

" Víš, Joey, já tě mám ráda. Ale ty by sis měla uvědomit, koho máš ráda ty. Včera, když jsi viděla Dawsona s Jen, tak jsi, aniž bys to přiznala, byla naštvaná a ublížená a úplně z tebe čišelo to tvoje majetnický právo, který vůči Dawsonovi cítíš. Jenže před chvíli jsme měla ten samej pocit co se týče Paceyho a když tvrdíš, jak jste s Paceym přátelé… Proč tak vyšiluješ, když si na něj dělá zálusk tvoje kámoška? Měla byste si, profesorko Potterová, uvědomit, koho vlastně chcete a nedělat si nárok na dva kluky zároveň!" řekne to trochu naštvaně, zvedne se a odejde z pokoje. Sednu si na postel a složím ruce do klína. Co to říká? Já si přece na Paceyho nedělám žádný majetnický nároky a na Dawsona přece taky ne! A že na ně žárlim je přirozený, vždyť jsem s oběma chodila… Jo, ale jaký bylo to tvý chození s Dawsonem? Ozve se někde ve mně ten hlásek krutý pravdy, kterej se vždycky snažím ignorovat. Dneska to ale nejde. Je to pravda. Můžu vůbec tomu, co bylo mezi mnou a Dawsonem říkat chození? Toužila jsem po něm a pořád po něm toužim, ale vlastně už ne tolik, jako dřív. Vlastně s ním ani nechci znovu chodit, jestli tomu tak můžu říct, protože pro mě jako nejlepší přítel znamená víc než jako kluk. Je to pro mě dost bolestivý zjištění, ale vím to už dlouho a díky Audrey jsem si to konečně přiznala. Nevím proč, ale zvednu se a vyrazím ven a vím přesně, kam půjdu.

*****

Právě snídám, když někdo zazvoní. Jen se na mě překvapeně koukne, ale zvedne se a jde otevřít. Za chvíli se vrátí do kuchyně a s ní jde… Joey.

" Ahoj Joey…" pozdravím překvapeně.

" Čau Dawsone." Opětuje pozdrav a moc krásně se na mě usměje. Jen jí nabídne místo vedle sebe a Joey si sedne. Všimnu si, že je nervózní, asi si přišla o něčem promluvit. Jen se na mě kradmo dívá a já se na ní nervózně usmívám.

" Takže… Čemu vděčíme za tvou návštěvu, Joey?" zeptá se žertovně Jen, tak, jak to umí jen ona.

" Víte já… Jen, chtěla bych tvoji radu a taky si promluvit s Dawsonem. A s tebou." Řekne a zahledí se na svoje ruce, které jí leží na stehnech. Podíváme se s Jen na sebe, oba jsme zaskočení, tohle jsem nečekal ani v tom nejhorším snu. Jen se na Joey usměje a vstane od stolu.

" Dawsone, mohl bys… Já nevím, třeba dojít pro džus nebo tak? Myslím do obchodu…" otočí se na mě Jen. Přikývnu a pomalu se zvedám. Joey se na mě pořád usmívá, ale ten její úsměv je jiný… Klidný a nervózní zároveň a taky spokojený. Jsem vážně zmatený a celou cestu do obchodu nad tím vším přemýšlím.

" Dawsone! Brachu, co ty tady děláš… Po ránu?" ozve se za mnou Paceyho veselý hlas.

" Pacey! Jdu koupit džus…" v tu chvíli mi dojde, jak hloupá je to situace. Moje bývalá holka teď něco řeší s mojí současnou holkou a já se tu bavím s bývalým svojí bývalé holky… Chvíli jen tak povídáme o počasí, autech, hokách… Ale pak se dostaneme na včerejší večeři.

" Ty Dawsone… Chci se omluvit, vážně jsem netušil, že ty a naše úžasná Jen Lindleyová se opět spolu… Chápeš… A kde jí vlastně máš?"

" Je doma a právě je tam s ní Joey…" řeknu a vzdychnu. Pacey na mě vyvalí oči.

" Chceš mi říct, že Joey mluví s Jen… Teď? A ty u toho nejsi?"

" Jo… Jsem, hmm, jsem z toho nervózní, Joey prostě ráno zazvonila a chtěla s Jen mluvit a se mnou chce taky mluvit a já absolutně nevim, co může chtít… Pacey, ublížil jsem jí, že jo…" vzdychnu zase a když zvednu oči, tak vidím, že Pacey je trochu mimo.

" Víš, Dawsone, ty a Joey nikdy nebudete pochopeni. Ani Jen ani já ani nikdo jiný, kdo se mezi vás dostal nepochopí, jak hlubokej váš vztah je. Ale jednu věc si musíte uvědomit vy dva. Nemůžete chtít toho druhýho vlastnit. To je přece ten největší zabiják vztahů! Nesmíte bejt tak sobecký a do sebe zahleděný, musíte tolerovat, že někdo jinej vás může zajímat. Nikdy nebude existovat žádná holka, kterou bys miloval víc, než miluješ Joey. Ale bude existovat holka, která tě bude milovat jak nejlíp to dokáže, a tý bys měl dát šanci. Nemyslíš, že vaše přátelství, ať prošlo jakýmkoli průšvihem nebo jakoukoli krizí, by mělo bejt povznesený nad všechny tyhle malicherný věci? Něco ti řeknu, Dawsone Leery, ty jsi ten, koho Joey Potterová miluje a vždycky bude a nepochybuju, že ty jí miluješ taky. Ale přesto, jak hluboký je vaše přátelství a jak hluboký jsou vaše city, vy dva spolu nikdy nebudete šťastný. A to neříkám proto, že jsem Joey miloval a proto, že jí miluju pořád, ale proto, že to tak je. Zamysli se nad tím…" Pak se Pacey otočí a odchází. Zaraženě se za ním dívám. Nevím, jestli jsem víc mimo z toho, že měl Pacey ve spoustě věcí pravdu, nebo z toho, že mi právě řekl, že ji pořád miluje. I když nechci, musím přemýšlet nad tím, jestli i ona miluje jeho a při pomyšlení na to, že by ho Joey taky pořád milovala, ve mně bodá osten žárlivosti a hrozný zloby. A v tu chvíli mi dojde hloubka toho, co mi Pacey právě řekl. O Joey jsem přišel tolikrát, ale přece se vždycky nějakým způsobem vrátila. Možná… Možná má Pacey pravdu a konečně bych jí měl nechat volnou ruku. Ne jí pořád stát za zády nebo jako strašák vždycky šílet, kdykoli se objeví někdo jinej, kdo by jí chtěl… V zamyšlení se vracím domu… A pochopitelně bez džusu…

*****

Sedím na gauči, Jen zrovna vkládá do hifi nějaký cédéčko. Usměje se na mě a pak si sedne naproti mně.

" Tak Joey, co máš na srdci?" zeptá se klidně.

" Víš, Jen, já potřebuju radu. S tímhle nemůžu za Dawsonem. Nepochopil by to. Ale nejdřív ti chci něco říct. Po většinu času, co se známe, mezi náma stál jistý blonďák, kterýho obě dobře známe," Jen se na mě koukne, a obě se zasmějeme, " a vím, že včera jsem měla pocit, jakoby mi někdo vyrval srdce z těla. Než Dawsonovi umřel táta, vypadalo to, jako že budeme konečně zase spolu, že tentokrát to vyjde… Ale umřel mu táta a ono to nevyšlo. A paradoxně se stalo to samý, co mě a Paceymu. Tehdy Dawson požádal jeho, ať na mě dává pozor a teď jsem něco podobnýho udělala já a dopadlo to stejně. Já tě mám ráda, Jen, seš moc fajn holka a nechci, aby se mezi nás Dawson ještě pletl. Vypadá s tebou šťastnej a to je dobře. Dneska ráno jsem se pohádala s Audrey a ta mi řekla něco, co mě donutilo se zamyslet. Víš, já jsem ráda, že tě Dawson má, ale je pro mě těžký zvyknout si, že moje místo patří někomu jinýmu, ale dneska jsem si uvědomila, že moje místo u Dawsona je jinde. Moje místo u Dawsona je místo jeho kamarádky, ale ne místo jeho holky. Vím, že ani ty ani nikdo jiný nechápe, jak hluboký je to mezi mnou a Dawsonem, ale já si uvědomila, že už nechci znovu o Dawsona přijít a každej nezdařenej pokus o vztah zabíjí to přátelství mezi náma." Jen se na mě kouká a v očích má slzy.

" Joey, Dawson tě miluje a vždycky bude a vím, že mě ani jinou holku nikdy nebude milovat tak jako tebe… A ty nebudeš milovat nikoho tak jako Dawsona…" nadechne se, aby ještě něco řekla, ale já ji přeruším.

" A tohle je právě věc, ve který jsem se mýlila. Existuje někdo, od koho jsem utekla k Dawsonovi. Někdo, kdo mi pomohl na něj zapomenout, kdo ve mně probudil tak velkou lásku, že jsem nevěděla, že jsem jí schopná. Někdo, koho jsem milovala víc než Dawsona… Někdo, koho pořád miluju a to je to, proč potřebuju tvoji radu…" podívám se na Jen a v jejích očích čtu překvapení a to, že pochopila…

" Joey… Uvědomuješ si, jak je tohle nebezpečný? Jsem teď Dawsonova holka, ale tohle je vážný, tohle ho zabije. Už jednou mu to ublížilo… Přesto všechno ti radím, abys poslouchala svoje srdce. A ne proto, že s Dawsonem chodím, ale proto, že jsi moje kamarádka…" Začnu brečet, protože tuhle reakci jsem nečekala. Jen se zvedne, sedne si vedle mě, chytne mě za ruku a pak mě obejme. Sedíme takhle snad celou věčnost, když najednou vstoupí Dawson.

" Co se děje? Proč obě brečíte? Stalo se něco?" zeptá se starostlivě a my s Jen propukneme v smích.

" Ne, Dawsone, nic… Jdu pro ten džus…" usměje se Jen, ještě mi stiskne ruku, zvedne se, políbí Dawsona a odejde. Dawson si sedne vedle mě. Podívám se na něj.

" Dawsone, já už chci pro jednou mít klid. Celej ten kolotoč kolem nás… Celý to divadlo… Udělají to, neudělají to… Už mi to leze na nervy. Jsi nejlepší přítel, kterýho mám a věř mi, že nikdy nikdo tohle místo v mym srdci nezíská, ale jako přítel pro mě znamenáš víc, než jako kluk. Podívej se na nás. Dvakrát jsme spolu chodili a dvakrát to nevyšlo. Jen jsme si ublížili. A teď, když to vypadalo, že by se konečně vztah Joey a Dawsona mohl rozseknout, umřel ti táta a všechno zmizelo. A možná to bylo znamení. Možná bysme měli jít dál, protože každej zoufalej pokus dát se dohromady skončí fiaskem a naše přátelství to zabíjí. Není nám souzeno být spolu. Ty máš teď Jen a ona tě má ráda a je hodná… Važ si toho… Ale taky nech mě žít můj život a nedělej scénu, když si najdu někoho jinýho… Prosím!" podívám se na něj a jeho tvář je bez výrazu. Vůbec nevím, na co asi myslí.

" Dawosne, prosím, řekni něco…" zašeptám po pár minutách ticha. Dawson se na mě podívá tím svým pronikavým pohledem a smutně se usměje.

" Joey, znamenáš pro mě hrozně moc a vždycky budeš a přestože nechci, musím přiznat, že máš pravdu. Máš právo na svůj život a teď, když vím, že moje místo u tebe je, tak to není tak těžký… Jen se tě chci zeptat… Pochopil jsem dobře, že v tvým srdci je někdo… Úplně jiný než jsem si myslel?" Čeká na odpověď a mně v tu chvíli dojde, že to ví. Skloním hlavu a cítím, že se mi do očí hrnou slzy. Zvednu oči.

" Dawsone, je tu někdo, koho miluju. Víc, než jsem kdy milovala tebe. Vím, že tě to bolí, ale moje srdce mi říká, že to je správný a chci si za tím jít. Tvoje místo nikdy nikdo nemůže dostat, stejně jako moje u tebe… Ale i ty jednou potkáš někoho, koho budeš opravdu milovat. Nesobecky, nemajetně… A tak miluju já…" Dawson se drží, v očích má slzy, ale na rtech úsměv. Obejme mě a po několika minutách mě pustí. Pak se na mě koukne a řekne mi :

" Joey… Mám tě rád…" Oba se na sebe usmějeme. Nikdy mi neřekl, že mě má rád a slyšet to od něj je krásný.

" Taky tě mám ráda Dawsone."

" Teď bys měla jít… Za svým srdcem…"

" Nezlobíš se?"

" Ne… A Joey… Buď šťastná… Zasloužíš si to…" Naposledy se na sebe usmějeme a já odcházím z domu Jeniny babičky a teď moje kroky míří jistě k jedné lodi…

*****

Joey mi řekla tolik věcí… A já poprvé po dlouhé době cítím, že jsem klidný. Snad to napětí mezi námi pomine… Šla za Paceym… Určitě. Vlastně jsem věděl, že za mnou jen utekla, že to nebylo... Jako dřív. Ale jsem rád, že jsem ji neztratil. Už bych ji ztratit nechtěl. A tím, že jsem ji nechal jít za ním jsem ji neztratil. Ani teď ani tehdy…

" Nad čím přemýšlíš, Dawsone…" Jen mě zezadu obejme a políbí mě na rameno. Otočím se k ní.

" Nad tím, co mi řekla Joey… Hodně mě to překvapilo, ale vlastně má pravdu…" usměju se na ní a ona na mě.

" A… Co ti řekla?" ptá se trochu se strachem.

" Všechno. Že naše přátelství je pro ni důležitější než vztah a že miluje Paceyho…"

" A… Co ty?" pořád cítím ten strach a musím se smát.

" Já mám tebe, Jen, a jsem s tebou šťastnej a bylo by ode mě krajně sobecký, kdybych teď myslel na Joey a Paceyho… Protože se toho o tobě chci ještě hodně dozvědět, abys pro mě nebyla taková záhada, Jen Lindleyová…" řeknu s úsměvem a zvednu ji z podlahy. Jen se směje a já si uvědomuju, jak roztomilá je. Možná, že ona by mohla být tou, kterou budu milovat…

" Dawsone, co kdybysme se na chvíli vykašlali na všechno a všechny kolem a užívali si týhle chvíle… Toho, že jsme spolu…" zašeptá mi Jen do ucha. Usměju se a postavím ji na zem. Pustím ji a vydám se k cédéčkům.

" Dawsone, co to děláš…" směje se Jen. Vložím to věže CD a pomalu k ní přistoupím. Začnou hrát první tóny skladby. Natáhnu ruku, podívám se Jen do očí a zeptám se: " Smím prosit, slečno Lindleyová?" Jen se začne smát.

" Samozřejmě můžete, pane Leery…" Vloží svou ruku do mé. Chytnu ji, naše spojené ruce si položím na hruď a Jen zavře oči a opře se o mě. Políbím ji do vlasů a taky zavřu oči. Cítím jen její přítomnost a ten klid a to, jak jsem šťastný. Opravdu šťastný.

*****

Pacey stojí před lodí a něco pozoruje. Zhluboka se nadechnu a pomalu k němu dojdu.

" Ahoj, Pacey…" pozdravím ho s úsměvem. Otočí se a taky se usměje.

" Á, slečna Potterová, čemu vděčím za vaši návštěvu?" Zavrtím hlavou, pokrčím rameny a podívám se do země.

" No… Asi mě nenapadl lepší způsob jak trávit čas…" Pak se na něj podívám. Prohlíží si mě a na rtech mu pohrává vědoucí úsměv.

" Tak jak proběhl rozhovor s Jen…" zeptá se po chvíli. Zarazím se.

" Jak… Jak o tom víš?"

" Potkal jsem Dawsona, když příhodně kupoval džus, aby sis mohla s Jen promluvit…" řekne posměšně.

" Hele, Pacey, nesměj se mi!"

" Klid, Joey, klid…" Pořád na mě kouká a já vím, že čeká, co mu řeknu.

" Dopadlo to dobře… I rozhovor s Dawsonem proběhl v pohodě, docela mě to překvapilo, čekala jsem scény, brek, křik… Ale nic takovýho nebylo… A jsem za to docela ráda…" usměju se a všimnu si, že je Pacey zamyšlený.

" A ty myslíš na co? Na to, kterou sukni dneska sbalíš?" rejpnu si do něj.

" Hahaha, vážně vtipný, Joey… ne, jen mě napadlo, jak je ironický, že si tu my dva povídáme o Dawsonovo reakcích… Protože jsme si jich oba užili dost…" Podívá se na mě a má moc smutnej výraz. Jdeme po molu a já se najednou zastavím. Otočím se k Paceymu a chvíli na něj koukám. Je překvapený, vidím to na něm.

" Ty… Pacey… Proč jsem se rozešli?" položím mu otázku, která mě pořád tak hlodá.

" Co? Cože?" překvapením vykulí oči a znejistí.

" Proč jsme se rozešli. Pořád to nechápu…" opakuju nervózně svojí otázku.

" Protože jsem byl blbec…" konstatuje po chvíli a zasměje se tomu.

" Pacey, já mluvím vážně!" rozzlobím se. Chtěla jsem důvod, ale on si ze mě utahuje.

" Já mluvim vážně Joey." Podívá se mi přímo do očí a chytne moje ruce. Má tak příjemně teplý ruce…

" Byla's tak chytrá a cílevědomá a já neměl nic. Vedle tebe jsem si připadal jako největší hlupák na světě a žárlil jsem na to, jak jsi dokonalá… Vždycky si byla holka, kterou jsem chtěl mít a když jsem tě měl, nevážil jsem si toho. Ty jsi… Jsi tak čistá, roztomilá, když se zlobíš, tak jemná, něžná, hodná, milující, přemýšlivá, chytrá… A já z toho dostal strach…" Nevím, co mu na to říct. Stojíme naproti sobě a díváme se jeden druhému do očí. Mlčíme. Nevím, jak dlouho je ticho…

" Pacey… Ale vždyť na tom nezáleží… Já jsem nikdy nebyla tvůj soupeř… Nechtěla jsem být… Já…" Pacey mi dá prst na rty.

" Já to vím, Joey, teď už to vím, ale tehdy jsem to nevěděl a proto jsem tě nechal. Byl jsem hloupej a slabej…"

" Pacey já…" Sevře moje ruce pevněji a skloní se ke mně.

" Joey, pšš, nic neříkej…" zašeptá mi do ucha. Pak se obličejem otočí ke mně a políbí mě. Pustíme si ruce a obejmeme se. Pořád mě líbá a já nechci, aby skončil. Ale on skončí…

" Joey, já od tebe nic nečekám…" Tentokrát přeruším já jeho.

" Pacey, uvědomila jsem si tolik věcí… Vždycky jsem utíkala… Ale poslední útěk nebyl od Dawsona ale od tebe… Pacey… Jedinej člověk byl schopnej ve mně probudit tak silný city, silnější, než jaký jsem kdy cítila k Dawsonovi… Jedinej člověk dokázal, že jsem ho milovala víc než Dawsona… Staral se o mě, když jsem to potřebovala, koupil mi zeď, naučil mě řídit, zmlátil kvůli mně kluka, chápal, když jsem nechtěla přijít o přítele z dětství, nechal mě tři měsíce na svojí lodi a nenaléhal na mě, četl mi před spaním Malou mořskou vílu… Naučil mě milovat… Vždycky mě chápal… Miloval mě tak, jak to má být - nesobecky, nemajetnicky… Byl ochotnej se mě vzdát, abych nepřišla o kamaráda… Pomohl mi s penzionem… Pacey… stalo se toho tolik a hodně jsi mi ublížil, ale možná… Možná jsme tím měli projít protože… Nemusíš mi věřit, ale… Pacey Wittere, já tě miluju a miluju tě tak jako nikdy nikoho a chci, abys to věděl…" vydechnu. Páááni, to teda byla řeč! Pacey na mě zůstane koukat a usmívá se.

" Já tě taky miluju Joey… Neskutečně moc a kdybych mohl vzít nějaký věci zpátky já…" Položím mu prst na rty.

" Pacey, už nic neříkej, prosím…" usměju se na něj a on mi úsměv vrátí. Skloní se opět ke mně a naše rty se zase spojí a my se líbáme. Jsme tu jen my dva a nikdo jiný pro nás neexistuje. Cítím opět jeho dotyky a jeho polibky a jeho přítomnost a uvědomím si, jak moc mi chyběl, jak mi chyběla jeho přítomnost. Cítím, jak mě naplňuje klid a jsem šťastná. Opravdu šťastná…